Quotessence
Home / Quotes / Quote by Ivan Baran

Quote by Ivan Baran

“O boku gibajućih mišića zemljasto spaljene, znojem osjajene, usjaktane kože, o kožnoj traci prosjan svjetlom, visi sada kalan nož, od kremena, sa kermesom stare krvi, suhe, ispod navraskana pogleda još pokadšto ti čujem dah, i tvoje mišićje u boli se napinje, pod krvcom... i kadaverom posve težak, bosim stopalima drobiš trnje, zazbilj trpeći kamenje što siječe. Ti si žedan; i umor te mirno zanosi, kao travku vijor kad je krhka, nekad sustalom ti vidim konca, tvojom sjenom zadjeven, ali jednako umoran, iza te jedva održavam hod i ne zadržavam se kada znam da me nećeš čekati. “Postojbina uspavanih osjećaja o pendulumu fine biti se tako njiše tiho i mirno u neprolaznoj noći, kao ništavilom delikatno gudeći opažajima strave te spoznaje se ponavljajući do škođenja toj trajnoj samoj tami, sve dublje, i neminovno spram tonote nježnim talasima nestaje ono što je teže shvatljivo, naime da sam i ja nešto čega je mnogo, sa nedostižnih uglova neopisane sume, samo bijedni oris prisutne zamjedbe, zarobljen pred samim sobom.” Do ekstaze terorom neslobode stoga sikće te ruči kao slitina iridiscentno se uvijajući od ohartanog u svjesno, sivim, svjetlosivim, kao bijelim otponcem prisjećanje puca da je zadnja rasoha točno ovdje, i moja uspomena mi se opet povraća; pred balansom nereagiranja o draž održavanu sažeženim zenitom osjetljivih nagona, koju najblaže samo ako taknem, pak se vinem do nje makar mišlju, pažnjom, začas nesvoj, u suncu, neka se umijem slijep - takav ću odmah nestati odbačen; osjetim, opet zbunjeno živ, opet insekt će milenije potratiti po trnju, vazda umirući, boreći se, opstojeći skočanjen, a sve da se uspne ondje otkud jest. I zato se memoriji poklanjam... prototrzajima razvihorenih sjećanja, bakarno, zagasito-žutih, deliričano ja ćutim dodire vjetra u krckanju kamenja te šuškanju trave, sve je tako rujno, a sve je svježe; ja sam otežan i bolestan i znoj mi sjaji toplim licem, dokle bezvučno kao lutam tražeći ne znam što.”

Quote by Ivan Baran

Work

Veliki pad

Browse quotes and source details for this work. more

Author

Ivan Baran

Browse famous quotes and profile details for Ivan Baran. more

You May Also Like

“Čitao sam tako prije nekoliko dana kako je od korone negdje umrla mlada žena, dvadesetsedmogodišnja zubarica. Nije se cijepila jer je htjela imati djecu, a čitala je na društvenoj mreži da cijepljeni, vrlo vjerojatno, ne mogu imati djecu. Nijedan je liječnik nije mogao uvjeriti u suprotno. Pa, dobro, sad je to gotovo, pomislio sam: Svaka je sumnja otklonjena. Ona definitivno i neopozivo neće imati djecu. Ali ne zbog cjepiva, nego zbog neugodne biološke činjenice da je mrtva.”

“O, mila moja, pa ima i gorih stvari od smrti, zar ne? Ostati predugo živ, to nikada ne bih poželjela. Smrt je olakšanje i potiho bi se trebalo zahvaliti kada umre netko do koga ti je stalo. Adio, tragedijo, dobro nam došle operetne note veselog pogreba. To bi trebao biti mjuzikl. Kraj uvijek treba slaviti jer ako je život bio dobar - odajmo mu počast, a ako nije - veselimo se što je muka gotova.”

“Nemyslím si, že smrt je jen začátek, protože to by byl ten nejblbější začátek, o jakým jsem kdy slyšel, a ani si nemyslím, že jdu na nějaký lepší místo, protože naši rodinnou hrobku jsem bohužel už otevřenou viděl několikrát, a fakt to není místo, kam by se člověk těšil. Ne, a dokonce si ani nemyslím, že smrt je přirozenou součástí života, jak se vám snaží namluvit takový ty dokumenty z přírody a z domovů pro seniory. Nebo ať klidně je, ale ne toho mýho.”

“Pokud v člověku dominuje materialistický pohled na svět, jeho vědomí je omezeno a chybí v něm duchovní Znalosti, pak ve vědomí dochází k mnoha změnám. To znamená, že Osobnost využije sílu ne pro duchovní rozvoj, ale pro realizaci svých materiálních přání. Síla jediného duchovního pocitu se ve vědomí rozmělňuje na velké množství přání Materiální podstaty. Ve výsledku je to tak, že člověk místo toho, aby toužil po Věčnosti, začíná se jí panicky bát a považovat trojrozměrný svět za jedinou realitu svého bytí. Vyčerpává síly svého života na to, aby v materiálním světě dosáhl uspokojení svého vlastního Ega, aby získal moc nad sobě podobnými, aby nahromadil pozemské bohatství. Ale se smrtí těla člověk toto všechno ztrácí a ze svého bývalého života mu v jeho posmrtném osudu zbývá jen shluk negativní energie, který mu pak přináší trápení a neklid. Ale pokud v člověku dominuje duchovní pohled na svět, a on nejen že má Znalosti o světě a o sobě samém, ale také je cíleně, podle jejich určení využívá a pracuje na sobě, tak se kvalitativně mění. Pohybuje se po duchovním vektoru svého života díky hlubokým pocitům vycházejícím z jeho Duše. Pro duchovně zralého člověka znamená fyzická smrt v podstatě vysvobození. Je to pouze přechod do kvalitativně jiného stavu, stavu opravdové svobody ve Věčnosti.”